Jan Nejedlý

Johann; Negedly, Neyedly

8°

První díl prvního vydání obsáhlé německy psané gramatiky univerzitního profesora češtiny Jana Nejedlého (1776–1834). V roce 1805 následovalo vydání dílu druhého, praktické cvičebnice (NejGram1805). Celek pak byl vydán s obměnami ještě třikrát: 1809 (NejGram1809), 1821 (NejGram1821) a 1830 (NejLehr1830).

Právník a básník Jan Nejedlý byl žákem Pelclovým a Dobrovského. Po Pelclově smrti nastoupil jako profesor češtiny na pražské univerzitě (1801) a brzy vydal, tak jako jeho učitel Pelcl a dříve než Dobrovský, vlastní mluvnici vyučovaného jazyka. Přípravné materiály Josefa Dobrovského byly Nejedlému k dispozici podobně jako Pelclovi. Výslovně uvádí hned v úvodu inspiraci předmluvou Dobrovského k německo-českému slovníku (s. VI).

Tento výkladový díl mluvnice je rozdělen do čtyř oddílů (Abschnitt):

— 1. o tvoření slov neboli etymologii, s. [1] až 53;

— 2. o pravopisu, s. 53 až 68; na konci oddílu je i poučení o interpunkci, podle Karstena Rinase vycházející z Adelunga (s. 66 až 68; Rinas, Koupil a Tichák 2023: 129n.; toto pojednání se objevuje i v dalších vydáních práce Nejedlého);

— 3. o slovních druzích a jejich ohýbání, s. 69 až 302;

— 4. o syntaxi, s. 303 až 352.

Následuje příloha o prozódii (s. 353 až 358) a cvičné texty k čtení a překládání (s. 359 až 367).

Už na titulní straně se Nejedlý odvolává na metodologickou inspiraci u frankfurtského učitele románských jazyků a autora učebnic Johanna Valentina Meidingera (1756–1822) — podle tohoto vzoru uspořádal ohlašovaný druhý, praktický díl (s. VI). Za své adresáty považuje lidi mluvící česky i německy, kteří chtějí češtinu systematicky poznat. Hned v úvodu pojmenovává svůj celoživotní jazykový ideál: čeština podle něho dosáhla svého nejvyššího stupně (der höchste Grad) v 16. století, zvlášť za Rudolfa II. (s. [V] až [VI]; z dokladů je ale jasné, že Nejedlý dobře znal i mluvený jazyk své doby). Toto stanovisko zastával Nejedlý i nadále a vycházel z něho při své konzervativní obraně tradičního tiskařského pravopisu proti analogické opravě, navržené Dobrovským a popularizované Hankou (HankaPrav1817; srov. Koupil a Štěpánová 2017).

Substantiva člení Nejedlý do osmi deklinací, primárně podle gramatického rodu (tabulka za s. 124). Zná tři typy skloňování adjektiv (tabulka za s. 184). Pravidelná slovesa rozděluje dosud tradičně podle 1. os. sg. ind. praes. act., skupiny vyčleňuje čtyři, tedy se stejnou precizací trojkonjugačního systému jako RosaGram1672.

V prozódii přejal Nejedlý přízvučný systém prosazovaný jeho učiteli Pelclem a hlavně Dobrovským.

Pro sazbu německého výkladu bylo užito fraktury, česká slova a texty jsou vysázeny tradičním švabachem.

• Negedly, Johann. Böhmische Grammatik: mit Tabellen und einem Anhange nach Meidingers Lehrart für Deutsche bearbeitet. Prag, 1804. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 8 G 1256, dostupné z WWW: < viz zde>
• Negedly, Johann. Böhmische Grammatik: mit Tabellen und einem Anhange nach Meidingers Lehrart für Deutsche bearbeitet. Prag, 1804. Fotokopie tisku Ústřední knihovny Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno, sign. II 2209, dostupné z WWW: <viz zde>
• Negedly, Johann. Böhmische Grammatik: mit Tabellen und einem Anhange nach Meidingers Lehrart für Deutsche bearbeitet. Prag, 1804. Fotokopie tisku knihovny Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha, sign. T III 3136, dostupné z WWW: <viz zde>

• Cuřín, František. Stručná charakteristika prvních obrozenských gramatik. In J. Porák (ed.). Starší české, slovenské a slovanské mluvnice. Praha: Univerzita Karlova, 1985 [= Práce z dějin slavistiky X], s. 191–198.
• Jakubec, Jan. Jan Nejedlý. In J. Hanuš aj. Literatura česká devatenáctého století 1: od Dobrovského k Jungmannově škole básnické. 2. vyd. Praha: J. Laichter, 1911, s. 541–568. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 G 6177/Díl 1.2.vyd., přístupné z WWW: <viz zde>
• Koupil, Ondřej. Grammatyka Cžeska: mluvnice češtiny v 16. až 19. století (katalog výstavy). Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2015, s. 89 (č. 19/01).
• Koupil, Ondřej, a Veronika Štěpánová. Naše řeč v roce 1817. Naše řeč, 2017, roč. 100, s. 193–206.
• Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce 3/I: M–O; 3/II: P–Ř. Red. J. Opelík. Praha: Academia, 2000, s. 456–459 (heslo Mojmíra Otruby), dostupné z WWW: <viz zde>
• Rinas, Karsten, Ondřej Koupil a Viktor Tichák. Česká interpunkce v evropských dějinách: reflexe, nauky, teorie. Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2023.
• Rybička, Antonín. Přední křisitelé národa českého: boje a usilování o právo jazyka českého začátkem přítomného století 1. Praha: F. Šimáček, 1883, s. 88–166. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 E 8147, dostupné z WWW: <viz zde>
• Voit, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století I–II. 2. vyd. Praha: Libri, 2008, s. 1020 (Widtmann Kašpar) — elektronická forma textu přístupná v Encyklopedii knihy v českém středověku a raném novověku z WWW: <viz zde>